Patřím k lidem, kteří jsou štíhlí. Někdo by dokonce řekl, že až moc. V tom případě mi prosím rovnou doplňte, kdo určuje ty míry, kdy je někdo moc tlustý, moc hubený, moc ošklivý, moc hezký nebo moc … (doplňte dle svého).
„Nezlomíš se?“
Poznámky na svou váhu poslouchám celý život. Doslova. Když se s někým novým seznámím, narážka na moji váhu přijde asi do 20 minut. V případě lékařů je to v podstatě ještě součást uvítání. Ty věty se stále opakují. Dříve jsem se jim smála, protože jsem myslela, že je to společenská povinnost, ne protože by mi to připadalo vtipné. Jenže tu stejnou větu jsem slyšela předešlého dne, je mi líto, ale nejste originální ani vtipní.
„Nevadí ti silný vítr?“
Celé to začíná už strašně dávno. V dětství se učíme, že si nemáme dělat srandu z tlustých lidí. Později, s poznáváním více a více lidí, se zákaz rozroste o lidi s postižením a lidi s jinou barvou pleti. Bohužel málokdy se stane, že se naučíme respektovat okolí jako takové a ne jen na základě toho, jak vypadá.
„Já ti nějaký moje kila dám!“
Zajímavé je, že narážky na váhu slyším především od lidí s nadváhou. A teď bych nerada, abychom se špatně pochopili. Ne že většina lidí s nadváhou má rádobyvtipné poznámky, ale většina těch, co mají tyto poznámky, má nadváhu.
„Jenom psi mají rádi kosti.“
Krom toho, že tedy tyto věty slýchám od lidí s nadváhou, je tam ještě jeden zajímavý poznatek. Zhruba z 90% to jsou ženy. Dámy, nevím, jestli Vám něco říká pojem Girl power, a i kdyby ne, zamyslete se, proč potřebujete kohokoli upozorňovat na jeho váhu nebo jiné aspekty.
„Vsadím se, že držíš spoustu diet a sportuješ.“
Jak jsem už naznačila v textu výše, tyto „vtipy“ se se snižující váhou druhého člověka objevují méně. Dokonce jsem si už s dívkami stejné váhové kategorie vyměňovala poznatky ohledně tohoto fenoménu, kdy si lidé myslí, že jsou vtipní, když říkají věty, které ten druhý slyšel za poslední dva dny šestkrát. Prosímpěkně toto tedy nezažívám jen já.
„To je jako objímat radiátor ne?“
Co pro to můžete udělat? Začněte u sebe. Přestaňte hubeným připomínat, že jsou hubení. Věřte mi, oni to ví. Buď jsou s tím v pohodě, ale nepotřebují to slyšet, zase, nebo s tím v pohodě nejsou a tím spíš to nepotřebují slyšet od člověka, kterého znají 20 minut. Pak už jen prosím nepovzbuzujte ostatní svým nuceným smíchem, když to zase někomu říkají (já totiž vím, že i vy už jste tyhle věty několikrát slyšeli a nesmějete se upřímně).
„Beztak trpí anorexií…“
A co tedy můžete hubeným lidem říct? To stejné, co můžete říct komukoli. I tomu tlustému, brýlatému nebo puntíkatému. Pochválit úsměv je jedna z nejhezčích lichotek. A určitě najdete i spoustu dalších krásných věcí na tom druhém. No, a pokud ne, zkuste začít obyčejným „Ahoj, rád/a tě poznávám.“ Věřte mi, že je to mnohem lepší úvod rozhovoru.
Pro ty, co si přišli pouze pro odpovědi na výše uvedené otázky/poznámky:
- Jím naprosto normálně, a když mám hlad, sním toho klidně víc, než ty.
- Věřím, že pokud bude vyvinuta dostatečně velká síla, tak to bude mít na /jakékoli/ tělo poměrně ničivý účinek.
- Jako každému – vhání prach do očí.
- Ne děkuju, nemusíme být tlustí oba.
- Právě jsi urazil/a kohokoli, kdo miluje grilovaná žebírka.
- Ne a ne.
- Nemohu posoudit, radiátory neobjímám.
- Ne, netrpím.