Samozřejmě, opět se muselo zařizovat tisíce věcí. Plán měl vypadat asi tak, že ráno pojedeme autem (s tátou) do Prahy, přespíme u Verči a druhý den pojedeme autobusem zpět do Liberce. To byl úplný základ … ale toho zařizování kolem …
No, abych se taky dostala dál. Aneta měla vystupovat v Praze na Den Evropy. Asi 14 dní předtím jsem se začala domlouvat s Veru, jestli pojedu. Tentokrát šlo ale zařizování nějak mimo mě. Všechno jsem řešila asi dva dny předem. Taky ono se to ani moc dobře nedalo dřív, Any totiž do poslední chvíle nevěděla, jak to s ní bude.
Verča měla v sobotu poskytovat útočiště víc lidem, ale bohužel to nevyšlo všem plánujícím osobám, takže se uvolnilo jedno místo. Veru ho hned nabídla Any. Ta samozřejmě ráda přijala (tohle jsme se dozvěděly den před Prahou) a začaly jsme se spolu domlouvat, jak to uděláme.
Druhý den ráno jsem se s Any sešla na zastávce. Nejdřív jsme šly koupit lístek (pro ni, já už měla ) na autobus zpátky, dokonce se jí podařilo ukořistit místo vedle mě . Potom jsme zamířily do botanický, kde jsme se měli naložit do auta. Nejdřív jsme šly pěšky, pak jsme ale nasedly na tramvaj, abychom to všechno stihly . Kolem desáté hodiny jsme dorazily do botanky a vyrazili směr Praha. Po cestě se nic zajímavýho nedělo.
Kolem jedenácté hodiny jsme byli v Praze jako na koni. Táta nás vyhodil na čerňáku a na mě a Any bylo dostat se do CČM – obchodního centra, kde jsme se měli sejít s Veru. Po chvíli hledání správného východu jsme ji konečně našly. Samozřejmě jsme se dojemně přivítaly . Pak jsme ještě potřebovaly nakoupit pár nezbytně nutných věcí. Zapadly jsme do prvního hračkářství, který jsme našly. Nejdřív jsme hledaly bublifuky, ale nemohly je najít, tak se nakonec Any zeptala, kde jsou. Prý u pokladny, takže jsme se šly nejdřív podívat ještě na další věci, abysme to měly pak po cestě . Hodně dlouhou dobu jsme se zdržely u hudebních nástrojů. Měli opravdu rozsáhlou nabídku . Pořád jsme vybíraly, co bude lepší a pak ještě barvy. Nakonec jsme si vybraly rumbakoule a takové menší tamburínky. Abych to uvedla na pravou míru: rumbakoule jsme kupovaly tři (páry) – dvoje červený pro Veru a Any a žlutý pro mě a tamburínky jednu zelenou pro Verču a modrou pro mě. U pokladny jsme ještě vybíraly bublifuky – podle barev, povedlo se nám, že žádný nebyly stejný. Prodavačka si asi myslela svý (tři teenagerky kupujou v hračkářství 6 bublifuků, 2 tamburíny s dětskym motivem a 3x rumbakoule taky s obrázkem), ale my to moc nevnímaly – samozřejmě jsme byly vysmátý jak leča (tenhle výraz jsem ještě nikdy nepoužila, ale hodí se mi sem ).
Pak nás čekal nástup na metro … kdo by věřil, že celodenní jízdenky už budou vyprodaný (vida, už nikdo nechce chodit pěšky, radši si kupujou celodeňky) … šly jsme na automaty (i když k nim chovám velkou nedůvěru) milý automat mi schlamstnul 50,- … trošičku jsem do něj praštila a poslechl, ale teda … No nic, dál . Ještě jsme počkaly na MimiJoe a už opravdu vyrazily a dokonce i nastoupily na metro . Trasu k Verče si pamatuju už nazpaměť (není divu že ? ), no jo dobře je to jenom jeden přestup, ale i tak, na mě je to úspěch . U veru jsme si konečně rozbalily dárečky (tím myslím všechny ty věci z hračkářství). Docela slušně jsme se s tim vyblbly a nadělaly vážně slušnej rámus ! Já s Verčou jsme ještě tasily takový malý něco jako chrastítka, který jsme si koupily při Liberci, Mimi vytáhla takovou rolničku a Veru u sebe našla ještě opravdovou dřevěnou tamburínu (a ještě čelenku s rohama, který jsem si pak málem zapomněla sundat, když jsme odcházely). No vážně se to nedalo přeslechnout snad ještě tři patra nad náma . Potom jsme ještě testovaly prskavky (kdyby někdo nevěděl, jak se to dělá, tak jsme prostě jednu z každýho balení zapálily). No jo zpívaly jsme u toho vánoční koledy . Pak jsme jely ještě pro Ivet. Teď už byla naše výprava komplet – 5 lidí. Šly jsme se mrknout do nějakýho obchodu, jestli bysme nenašly náhodou prskavky (nový, kdyby náhodou), kupodivu, v týhle roční době nikde žádný neprodávaj . Jely jsme opět k Veru, aby si Ivet odložila věci. Cesta byla opravdu zajímavá, byly jsme vzadu v tramvaji a mávaly na lidi za náma – konkrétně jedné policii a motorkáři – oba zamávali zpátky. Celou cestu jsme zpívaly (Pocity, Do nebe, Marie, …) a smáli se na celou tramvaj. Pak se nás jeden pán ptal: „Vy nejste z Prahy, že ne?“ „Ne“ (pravda ze 4/5 ) „To se hned pozná“ Pak nám ještě něco vyprávěl, celkem v pohodě pán no .
Opět jsme vyzkoušely nástroje, abychom nevyšly ze cviku . Konečně jsme se tak nějak vypravily na Staromák. Když jsme tam dorazily, hned jsme viděly Aničku se ségrou – byly jsme samozřejmě nadšený . Ještě se nám nechtělo zůstat stát na náměstí, na sluníčku a v tom teple. Šly jsme se s Veru a Any trochu projít. Sedly jsme si o pár ulicí dál pod strom do stínu. Po nějaký době jsme si šly koupit ještě něco na zub do mekáče. Potom jsme se vrátily na náměstí, abychom si vystály dobrý místa. Po nějaký chvíli jsme se dostaly do první řady a sledovali dění na pódiu i mimo něj. Zrovna hrála kapela Funkiez za Slovenska. Měli zajímavý písničky akorát, že mi to přišlo všechno na jedno brdo, možná proto, že mezi písničkami nebyly pauzy, kdoví. Po téhle kapele přišel moderátor a oznámil, kdo bude následovat. Jméno ANETA LANGEROVÁ provázel náš hlasitý křik a potlesk. Chvíli se ladilo a připravovalo na koncert (na pódiu). Pod pódiem už byli všichni nedočkaví a přešlapovali/poskakovali na místě.
Koncert Anety začínal tradičně Malou mořskou vílou, při které nás Anet přivítala. Já, Veru a Any jsme tasily rumbakoule. Většinu koncertů jsem přežila bez jakýchkoli hud. nástrojů, ale s nimi je to úplně něco jinýho, člověk má pocit, že je součástí toho koncertu, tý hudby. Další byl na řadě, Poplach, Pár důvodů, Slib mi dej. Jen musím upozornit, jak jsme měli tolik různých druhů rámusítek, střídaly jsme to skoro stejně často jako Aneta kytary, možná častěji no . Pak byl Skvělej nápad a po něm Hříšná těla, křídla motýlí. Na tu písničku jsme vyměnily všechny šramotítka za bublifuky. Byly to celkem kvalitní bublifuky, takže, kam se člověk podíval, tam byly bubliny . Ty bublifuky byly vážně úúúžasnej nápad. Dál bylo Hledám, mířím, netuším … a Podzim. Při něm jsme si zase vzaly bublifuky. (Jen tak mimochodem, Anet nám do jedný bubliny „kopla“ a Anička jednu propíchla smyčcem – jsou to obě zlobilky no .) Nahá noc, Vysoké napětí a Když nemůžu spát byly další písničky. Samozřejmě, tři rychlý písničky hned za sebou a jak to mají udejchat ty střelenci pod pódiem, když u toho tancujou a neustále střídají rytmické nástroje ?! Ale dali jsme to celkem v pohodě. Při Když nemůžu spát Anet představila kapelu. Všichni křičeli: „Anička, Anička,…“ Prostě Aničce se dostalo velké oblíbenosti. Samozřejmě největší potlesk byl po větě: „Mé jméno je Aneta…“, jak jinak . Po písničce se celá kapela uklonila a odešla. Tleskalo se o sto šest, možná i o sto sedm, docela mě tak velkolepý potlesk překvapil (možná proto, že předchozí můj koncert se konal v zimě v Liberci a tam to tak velký nebylo; tenhle potlesk byl srovnatelný asi tak jen s Akropolí a Vagonem). Vytleskali jsme si přídavek – Vodu živou. Na tu si naše skupinka vzala prskavky. (Příště si vážně radši koupíme nový, tyhle se už zdály být nebezpečný .) Úplná nádhera !!! Prostě ta Voda vždycky všechny tak nějak sjednotí, spojí . Nádherná atmosféra !
Po písničce se ještě dlouho, hrozně dlouho tleskalo. Bohužel už bylo třičtvrtě na deset a, jak řekl moderátor, pražský lid v okolí chtěl jít spát. Přitom třeba Mamá by se ještě stihla no. Ale prej už nic nebude, tak jsme se „pomalu“ všichni přesunuli na autogramiádu.
Než jsme se tam dostali tak jsme zpívali, čas od času se k nám lidi přidávali … ale s Veru jsme si stejně zase házely sólka … teď jsme ale k tomu měli i rytmické nástroje .
Anet byla jako vždy velmi ochotná a s úsměvem podepisovala a fotila se o sto šest. „Nenápadně“ jsme se tam taky přifařily a nechaly si podepsat rumbakoule (obě dvě) a plakáty (vše třikrát). Ještě jsme chtěly fotky (hlavně Any) akorát, že nám Anet utekla. Byly jsme docela zklamaný no, ale co se dá dělat. Každopádně jít domů se nám ještě nechtělo. Anet a Nikola se pořád pohybovali tak nějak před „velitelským stanem“ – nebyli tak daleko od nás … a my o ty fotky vážně stáli. Takže jsem ještě na Anet zavolala, jestli by se s náma nevyfotila. Nejspíš mi nerozuměla, tak se zeptala, jestli chceme podpisy nebo fotky, (teď jsem zase já moc nerozuměla) tak jsem naznačila, že fotky. Anet k nám přišla (upozorňuju, že skoro všichni už byli pryč, jenom naše skupinky vytrvalců a čas od času nějakej člověk) a vyfotila se s náma, nejdřív jedna společná a pak každý zvlášť , jinak by to nebylo ono prostě. (Jo a zjistila jsem, že Anet je skoro stejně vysoká jako já , to vždycky potěší, když člověk zjistí, že není „nejmenší na světě“ ). Anet tam ještě byla u zábradlí a my se seskupovali o kousek dál. Někdo si k ní šel pro podpis na ruku, což mě inspirovalo: „Že bysme ještě podpisy na ruku ?“ a podívala jsem se na Anet. Slyšela mě. Takovej pohled bych přála každýmu vidět … to vážně stálo za to Vážně, takovej ksychtík jsem ještě neviděla, neumim ho napodobit ani vysvětlit. Škoda, že v tu chvíli nikdo nefotil. Byl to takovej zlej pohled, ale myšlenej ze srandy… opravdu se to nedá popsat.Já a ti co ji viděli samozřejmě, záchvat smíchu jak něco. Nakonec jsme teda šli k ní a poprosili o podpis. „Vám se nechce domů že ?“, řekla Aneta s úsměvem . Jasně že ne, když tam s náma byla ona . Pak už jsme ji teda „propustili“, aby taky mohla jet domů.
Anet tam ještě chvilku tak chodila a pak dala kytku, kterou dostala od moderátora ještě na pódiu, do takovýho malýho, tmavě modrýho auta (vypadalo jako takový to starý malý autíčko ještě s koženou střechou). Trochu jsme se divili, že jí kytku bude odvážet někdo jiný. Vážně jsme vůbec nečekali, že tím autem pojede ona !!! Nasedla do něj, odklopila kousek střechy, pak nasedl i Nikola a my se klidili kousek dál, aby měli kudy vyjet. Ještě jsme jim mávali (a Anet na nás tůtla ). A pak když už odjížděli, ještě jsme mávali a rochotili s nástrojema.
Celý tenhle zážitek bych hodnotila na 1* úžasný prostě !!!
Děkuju: Tatínkovi, že nás hodil do Prahy; rodičům Verči, že to s námi tu chvíli přežili; naší skupince (Any, Veru, Ivet, Mimi, Káťo a Mirku a ostatní); také všem ostatním, kteří také vytvářeli atmosféru !!! a hlavně ANET A KAPELE, bez vás by to vážně nebylo ono
- Vám se nechce domů, že ?
- Jejda, jak se do toho auta vejde Nikola ?
- Where is Roxy ?
- Já to Frisco neměla pít
- To je nenápadný s těma 6-ti bublifukama, já chci zelenej, já žlutej, tak já fialovej
- V jedné mořské pustině ztroskotal parník v hlubině, jenom tři malé citronky zůstaly na hladině …
- Staromák in Prág, turistů je plný, vymydlených, bohatých, čistých a spokojených …
- Já už k nim patřim – mam podpis, hele
- A jéje zase cesta metrem
- Né, vůbec jsem tudy dneska nejela
- To je modrá, ne fialová
- Snad nikoho nepotkáme
- Já bych chtěla ty činely ale jsou drahý
- Hele oni mě tu nemají na přívešku
- Jak jsme se dostaly na druhou stranu, jsem přjiela tady ne?
- Hele tamhle je Anička se ségrou
- To je dobrý… dneska to je přesně rok co jsme se my tři viděli poprvý: a to byl Vagon, máme výročí !
- Bude Aleš určo koukat víc
- Já se snim jdu vyfotit… hele on je docela o hodně vyšší co ?
- „To jste vykoupily hudební nástroje, ne ?“ „Né, jenom hračkářství