Autor: inkara

Cesty a cestičky,
klikaté i slepé,
dlouhé i krátké.
Jsme krysy v bludišti.
Hledáme cestu, aspoň skulinku.

Jak se dostat dál?

Povím Vám příběh. Tak se pěkně usaďte a poslouchejte… čtěte.

Jednou jsem potkala jednu osobu. Ano, byl opačného pohlaví. Docela se mi zamlouval. Po čase ostýchavých hovorů jsem si usmyslela, že jen toho a žádného jiného. Ale bylo to kapku složité. Nevídali jsme se tolik, aby větší sbližování bylo možné. Pamatuji si ale, že jsem si prostě byla jistá, že on je ten pravý, ten jediný.

Začínalo léto. Spolu s ním teplé noci, dlouhé večery a hvězdy na noční obloze. V polovině prázdnin je vždy období, kdy častěji padají hvězdy. A tehdy to začalo. „Přeju si…“ Nikdy jsem moc nevěřila na přání, která by se měla splnit po spadení kousku šutru na hranici atmosféry, ale člověk přece nikdy neví. Nevzpomenu si, kdy spadla první hvězda, která mi na rty vynesla jeho jméno, ale vím, že nebyla poslední. To léto padalo mnoho hvězd, sledovala jsem je vleže na zádech dlouho do noci. Učila jsem se souhvězdí, vymýšlela si vlastní a čekala na další hvězdná přání. Je těžké rychle si vzpomenout na jakékoli přání během tak krátkého okamžiku, jako je tento. Ale jeho jméno se mi vybavilo snadno, hned, bez vyslovení, s myšlenkou. S tou krásnou myšlenkou.

Přátelství, je pouto věčné,
pro některé nebezpečné.
Když se city mění s mírou,
neobstojí člověk s vírou,
že celá cesta plná trní,
v zlatou časem se promění.

Srdce zlomené, otevřená rána,
slzy v očích, smutku otevřená brána.
Zlý havran, co tetelí se v duši.
Že takhle to skončí, mohla jsem tušit.