Povím Vám příběh. Tak se pěkně usaďte a poslouchejte… čtěte.
Jednou jsem potkala jednu osobu. Ano, byl opačného pohlaví. Docela se mi zamlouval. Po čase ostýchavých hovorů jsem si usmyslela, že jen toho a žádného jiného. Ale bylo to kapku složité. Nevídali jsme se tolik, aby větší sbližování bylo možné. Pamatuji si ale, že jsem si prostě byla jistá, že on je ten pravý, ten jediný.
Začínalo léto. Spolu s ním teplé noci, dlouhé večery a hvězdy na noční obloze. V polovině prázdnin je vždy období, kdy častěji padají hvězdy. A tehdy to začalo. „Přeju si…“ Nikdy jsem moc nevěřila na přání, která by se měla splnit po spadení kousku šutru na hranici atmosféry, ale člověk přece nikdy neví. Nevzpomenu si, kdy spadla první hvězda, která mi na rty vynesla jeho jméno, ale vím, že nebyla poslední. To léto padalo mnoho hvězd, sledovala jsem je vleže na zádech dlouho do noci. Učila jsem se souhvězdí, vymýšlela si vlastní a čekala na další hvězdná přání. Je těžké rychle si vzpomenout na jakékoli přání během tak krátkého okamžiku, jako je tento. Ale jeho jméno se mi vybavilo snadno, hned, bez vyslovení, s myšlenkou. S tou krásnou myšlenkou.
U hvězd to neskončilo. Víte vůbec, kolik je činností, věcí, příhod, při kterých si můžete něco přát? Tedy aspoň podle našich maminek a babiček. Poměrně hodně. Ať už je to házení mince do studny, sfouknutí řasy, ten magický čas 11:11 až po ty zpropadené hvězdy.
A tak jsem si přála. Nebylo to jediné přání, ale bylo nejsnazší, největší, nejhezčí, nejnesplnitelnější, stálé, milé, úsměvné, šťastné, ale i nešťastné.
Po nějaké době začalo přání vyprchávat a vzdalovat se. Pomalu se vytrácelo z mysli i ze života, začalo slábnout, až z něj zbyl pouze doutnající uhlík, někde uprostřed mokřadu.
Stalo se ale něco neočekávaného. Sled několika událostí, které by nikdo nepředvídal. Něco kouzelného, krásného i hrozivého.
Přání se splnilo.
Najednou jsem neměla co bych si jiného mohla přát. Nebylo nic na světě, co bych ještě mohla potřebovat. Byla jsem jen já a on. Celý vesmír ve dvou lidech. Co byste dělali, kdyby se Vám největší přání splnilo?
Přání se splnilo. Bohužel, se nesplnilo tak, jak jsem čekala. Možná jsem si měla přát dál, i když zrovna hvězdy nepadaly, možná si nejde prostě jen něco přát. Možná se to původně vůbec stát nemělo, možná ty hvězdy tehdy vůbec nepadaly pro mě. Kdoví.
Skončilo to smutkem. Těch slz bylo mnohem víc než spadených hvězd, které nesly to přání. Bylo jich víc, než kolik splněné přání vykouzlilo úsměvů.
Už vím, že ne všechna přání by se měla plnit. A jedno přání by mělo náležet pouze jedné hvězdě. I ta se určitě chce cítit jedinečná, krásná, pravá. Aspoň na ten krátký okamžik.
Bojím se přát si. Nesfukuji řasy, mince daruji na charitu, čas 11:11 pochvaluji díky jeho symetrii a hvězdy… hvězd se nikdy nezbavím. Miluji hledání souhvězdí, pozorování prvních, které se objeví, jejich krásu, záhadnost, hravost, sílu i křehkost. Noční obloha je jednou z nejkrásnějších věcí, které si člověk může přát vidět. Jen to si přát, dál už nic.