Sloh – Co vyprávěla vyvřelá hornina z Vesuvu

Jsem vyvřelá hornina z Vesuvu. Lépe řečeno, jsem kámen ohlazený erozí. Za dobu, co tu ležím, se tu moc nestlo, pokud nepočítám to, že jsem se dostal ze sopky na povrch. Ale přece jen se mi jednou něco přihodilo.

Jednou ráno jsem se probudil kvůli skupince lidí, kteří stáli o kousek dál. Jejich průvodce něco vykládal, moc jsem nepochopil o čem, mluvil jinou řečí. Jak jsem se tak znuděně díval na to, jak ukazují na nejrůznější rozbořené stavby, nedával jsem pozor co se děje za mnou. Proto jsem byl hodně překvapen, když mě někdo zvedl a rychle strčil do batohu. Jelikož se mi to nijak tvlášť nelíbilo, za trest jsem rozmačkal a rozbil všechny věci, na které jsem narazil. Vůbec to nepomohlo.
V batohu jsem byl zavřený dlouho. Potom mě vyndali a položili na nejvyšší polici v obýváku. Bylo to hrozné, a protože kameny většinou nemají mozek, trvalo mi dlouho, než mi došlo: „Vždyť já nejsem doma !“

Za pár týdnů jsem si začal zvykat nejen na místo, ale i na řeč, které jsem už začínal přicházet na kloub. Bylo zajímavé, že ti lidé říkali, že od té doby co u nich přebývám, dějí se tam podivné věci. Například ze stěn padaly obrazy a od, metr daleko, hořících svíček vzplály závěsy a další podobné události.

Jednoho dne si ten člověk, co mě odvezl z „domova“, přečetl v časopise, že podobné předměty jako třeba já, mohou přinášet smůlu. Jakmile se to dozvěděl, zavolal na letiště a objednal letenky. Po té dlouhé cestě mne položil opět na „mé“ místo, neboli tam, kde jsem ležel před tím.

Od té doby se mi už nic neobvyklého nestalo a já si měl konečně o čem povídat s kamarády.