Už je to Víc než rok, co žijeme s koronou ve společnosti. Víme o ní, skoro denně o ní slyšíme, zapojujeme se do debat pro a proti očkování, pro a proti respirátorům, pro a proti jiným omezením. Už víc než rok se každá debata stočí k tipování, jak to bude vypadat na podzim a kdy se co zavře.
Nehodlám teď rozdělovat společnost s tím, co všechno je a není potřeba a co má nebo nemá kdo dělat. Chci se jen podělit o ten pocit, když na koronu chvilku zapomeneme.
Ještě než začaly povinně roušky, pár lidí je nosilo dobrovolně. Byl v tom pocit sounáležitosti, když si ji člověk vzal a někoho dalšího pak potkal ve městě. Do dneška si pamatuji na mladý pár s kočárkem na třídě Míru, který měl hrdě nandanou bavlněnou roušku. Setkali jsme se pohledem, a sice to nebylo vidět, ale vím, že jsme se na sebe vzájemně usmáli a mírně na sebe kývli hlavou.
To bylo ze začátku, když jsme ještě měli strach, snažili se být ohleduplní k ostatním a dezinformace si ještě nestihly vytvořit své místo na slunci.
Tahle euforie bohužel nevydržela, a tak jsme museli čekat na jinou. Na tu bez roušek.
Letošní zima byla náročná, bylo neobvykle dlouho pod mrakem a snad celé dva měsíce jsme neviděli přímé slunce. A pak najednou začalo být hezky.
Začínalo to opatrně. Sraz s jedním nebo dvěma lidmi, pivo do kelímku a jít si najít nějakou vhodnou lavičku. Byl to tak skvělý pocit, že se člověk potká s někým jiný než s prodavačkou v obchodě a taky, že konečně vidí tváře a výrazy,
Ach, ten pocit, když se člověk mohl naplno smát a drbat s kolegy homeoffice nebo s kamarády probrat ceny bydlení. Až když jsem ty debaty zažívala, tak jsem zjistila, jak moc mi chyběly.
Člověk jde po městě a usmívá se, anebo se naopak mračí, ale už může a ostatní ví, jak mu asi zrovna je a je to prostě skvělý. Je skvělý, že se člověk neschovává a může dát najevo to, co zrovna cítí nejen slovně, ale i výrazem tváře. A víte co? Ani ty kyselý obličeje mi nevadí. Beru, že zrovna nemáte dobrý den a stejně jsem moc ráda, že Vás vidím!
Zhruba se začátkem léta začala doba, kdy se lidi zkusili vracet do původního letního života – koupačky, koncerty, kavárny. Všichni víme, že ten návrat je trochu rozpačitý, ale taky víme, že ho potřebujeme.
Minulý týden jsem absolvovala festival. Asi po dvou letech jsem byla na festivalu! Jednalo se o malou akci – 3 kapely na nádvoří zámku. A lidi, bylo to boží! Ten pocit!
První kapela byla pro děti. Ale co si budem nalhávat, je to sranda a super to zažít. Navíc se při té první kapele daly postupně odbourat ty rozpaky a nesmělost, že je člověk mezi lidmi. Tedy – abych to upřesnila – mezi spoustou lidí.
Při dalších dvou kapelách (a hlavně při té poslední) už to bylo úplně jiné. Lidi měli radost. Takovou tu nefalšovanou. Všem se viditelně ulevilo, že ten život může být jako dřív. Že ta radost ze světa nezmizela úplně a že všechno vlastně může být úplně normální, v pořádku. Že existuje i světlo!
Bylo to strašně skvělý. Chvílemi jsem byla dojatá, že tohle všechno tady je a že jsem na ten pocit už úplně zapomněla, přitom je tak důležitý, protože přináší radost.
Je to nádhera.
Jestli Vám tedy můžu něco doporučit, pokud jste člověk, který chodil čas od času na koncert, festival, divadlo, kino, kávu, víno, procházku, fotbal, večeři, geocaching, piknik, pouštění lodiček, ferraty, koloběžky, krmení holubů, výstavy, bazar knih, prohlídku planetária, veletrh, bowling, wellness, pěší turistiku… no prostě úplně naprosto cokoli, tak běžte. Fakt. Je nepopsatelný pocit vidět, že to nezmizelo a že ta radost je tady pořád. ♥