Do školy chodím velmi krátkou cestu. Z dlouhé chodby sejdu jedno poschodí, a další, kratší chodbou se dostanu ven. Vydám se doprava. Ujdu asi 15 metrů a opět odbočím doprava. Jdu dalších asi 20 metrů lehce stáčející se cestou, na jejím konci opět odbočím a projdu okolo trolejbusové zastávky. Obešla jsem tak budovu kolejí. Po nějakých deseti metrech konečně odbočuji doleva, abych po přechodu, s ostrůvkem uprostřed, přešla na druhou stranu. Pokračuji v přímém směru asi 30 metrů. Tam už na mě čeká jedna ze školních budov.
Cesta je opravdu velmi krátká, zabere maximálně 5 minut, alespoň mou chůzí ano. Pro všechny, kdo tuto trasu chodí, je to jen otravná cesta do nudných hodin ve škole. Možná je to ale jen proto, že si všechny hodiny naplánovali na pozdní dopoledne.
Většina mých hodin začíná ráno v 8, jen v pondělí v 7. Musím tedy vstávat dřív, než vykoukne sluníčko (alespoň v zimě to tak je). V pokoji mi sluníčko na tu chvíli snadno nahradí stolní lampička a dál už si nějak poradím.
Cestu do školy si vyloženě užívám. Užívám si tu cestu, neřeším, co přijde potom.
Když totiž po prvních metrech odbočím doprava, naskytne se mi pohled na zajímavě řešený malý kruhový objezd a vysoké stromy s holými větvemi, přes které je vidět nádherný východ slunce. Je to hra barev. Výrazná oranžová se mísí s růžovou a modrou, fialové proužky se nenápadně mění v červené a já mám na tuto nádheru celých 20 metrů, abych si ji prohlédla. Dívám se a málem vrážím do lidí. Opadané stromy a silueta kruhového objezdu tomu přidává na kouzle. Najednou se svět nezdá tak černý. Je barevný a čarovný. Už není potřeba nahrazovat sluníčko stolní lampičkou. Stačí se dívat!
Když se po hodině vracím zpátky na kolej, přírodní divadlo už je pryč. Venku je zataženo, poprchává (ano, i teď 9. Ledna), je šero a nevlídno. Nechtěla bych být tím, kdo teprve teď vstává. Opět zapínám lampičku a těším se na další vstávání.